Pomalu vycházející slunce si svými prodlužujícími paprsky probojovává cestu k vlnám oceánu a vyhání poslední zbytky ranního šera. Na startu se v poklidném duchu tísní několik tisících závodníků, na které čeká 3,86 kilometru plavání, 185 kilometrů na kole a závěrečný maratónský běh, tedy 42,185 kilometrů. To je číselný sumář závodů Iron Man s vrcholem na Havajském Island of Hawai´i, který je snem téměř každého závodníka v triatlonu.
Život bez hranic je obyčejně – neobyčejný příběh holky z anglického Norfolku, která během svého života prošla stádiem poruchy příjmu potravy, cestovatelské zbloudilé duše, úspěšné pracovnice pro anglickou vládu při plánování rozvojové pomoci a nakonec profesionální triatlonistky, která za sebou dokázala nechat téměř celou startovní listinu mužů. Pyšní se čtyřmi zlatými medailemi z Iron Manu na Havaji a její životní příběh a překonávání nesnází je velice inspirativní pro každého, ať je již jeho život nahoře nebo dole.
Obyčejná holka z venkova
Chrissie pochází z anglického Norfolku, kde poprvé přičichla ke sportu v podobě plavání a dá se říci, že ji učarovala soutěživost a kolektivní život kolem sportu. Jako takřka posedlý člověk, který musel mít vždycky všechny věci pod kontrolou a s vědomím, že musí být nejlepší, do všech svých aktivit a studia dávala maximum. Jak sama říká: „všechna práce a všechna zábava“.
Bohužel i jako spousta dalších mladých lidí se začala přehnaně starat o svoji tělesnou stránku extrémním způsobem a dopracovala to k bulímii (záchvatové přejídání a následné vyzvracení přijaté potravy). Její posedlost touhou ovládat naplno všechny aspekty svého života je v tomto jednání jasně patrná. Sport byl jejím denním chlebem, kterým se snažila vydobýt si krásné tělo společně s extrémně nízkým energetickým příjmem. Až rozhovor s mladším bráchou a posléze zhroucení tatínka s vědomím, že neví, jak ji pomoci, dovedl Chrissie k prozření, že na sebe dokázala koukat v novém světle, v němž se o její zdravotní stav obávají její blízcí a ona si uvědomila sobeckost svého jednání a postupně se díky svým spolubydlícím, kamarádům a rodině dávala dohromady.
Po získání vysokoškolského vzdělání odjela hledat sama sebe někam daleko, do Afriky. Její cesty trvaly dva roky a pomohly jí poznat svět kolem nás, jak žijí ostatní lidé mimo západní společnost v Asii, Africe, Austrálii a třeba i v Jižní Americe. Postupem času sílila také láska k přírodě a outdoorovým aktivitám, která ji měla později změnit život. Při svých cestách dospěla k rozhodnutí, že chce pomáhat a měnit tak svět k lepšímu. Začala proto pracovat na ministerstvu zemědělství, potravin a venkova v Londýně, při čemž měla příležitost setkat se s řadou významných státníků tehdejší doby. Její život se skládal z občasných běžeckých tréninků, sem tam plavání a místy i kolo. Po svých úspěších v prvních závodech opět začala sílit její touha soutěžit a být nejlepší. Začala trénovat pod dohledem trenéra Franka v londýnském běžeckém klubu Serpentine.
Při její práci v Nepálu pro místní neziskovku, kam odjela, když měla pocit, že ji práce neuspokojuje, mohla objevovat krásy této země na kole a setkala se zde s řadou lidí, se kterými se vydávala na několikadenní výlety do okolí, což ještě postupně prohlubovalo její sílící nadšení z vytrvalostních sportů. Po epopeji v Nepálu se Chrissie objevila na skok na Novém Zélandu na svatbě své kamarádky, kde se náhodou dostala na místní závod Coast to Coast, který trval dva dny a skládal se z běhu, jízdy na kole a jízdy na kajaku. V závodě měřícím celých 243 kilometrů skončila druhá bez jakékoliv dlouhodobě specializované přípravy! Pouze občasný běh, jízda na kole, plavání a několikadenní vyjížďky po Nepálu. Následovalo několik dalších úspěšných vytrvalostních závodů a její kariéra profesionálního sportovce byla takřka na světě.
Chrissie profíkem
Po jejím aktivním vyhledávání závodů a dobývání předních příček přišly myšlenky na profesionální kariéru, o čemž měl rozhodnout trenér týmu TBB, ortodoxní Brett Sutton. Tréninkové centrum ve švýcarském alpském prostředí bylo ideálním místem pro týmové tréninky. Brett zkoušel, co v Chrissie je a její touha vyhrávat a být nejlepší ji vedla k časté konfrontaci mezi ní a Brettem. Jelikož neznala principy vytrvalostního tréninku, myslela Chrissie, že čím rychlejší bude, tím bude lepší, a tak ze sebe dávala při každém tréninku naprosto vše.
Musela se však naučit odpočívat, kdo z nás v dnešním světě odpočívat opravdu umí, že? Samozřejmě zprvu musela překonat strach ze selhání, opustit práci kvůli nejisté kariéře sportovce, ale odhodlala se, což se ji mělo brzy vyplatit. Těžká spolupráce s trenérem týmu Brettem ji zocelila a udělala z ní opravdu výbornou vytrvalostní sportovkyni, což měla potvrdit při svém prvním profesionálním startu na závodě v Bangkoku. Plavecká část, která se odehrávala v řece Čao – Prája, kdo jste tam někdy byl, tak víte, že řeka vypadá jako po napadnutí nějakým toxickým odpadem, se Chrissie povedla a zbytek závodu také, takže první závod své profi kariéry vyhrála.
Běž holka, běž …
Postupně se z Chrissie stávala doslova Iron Woman, což vygradovalo pozváním na účast do legendárního Iron Man závodu v havajské Koně. Co myslíte, jak dopadl její první start? S časem 9:08:45 Chrissie Wellington doběhla do cíle jako první a postarala se tak o jedno z největších sportovních překvapení historie, kdy takřka neznámý člověk vyhraje tak důležitý závod, prostě možné je vše. Zvlášť inspirativní jsou odstavce, kdy musela bojovat sama se sebou, zejména po psychické stránce, protože mozek se při vzrůstajícím čase sportovního výkonu a náročnosti začíná vzpírat a bere takové jednání skoro jako život ohrožující stav. Motivovat a překonat tak vlastní hlavu je mnohdy to nejtěžší, co musíme udělat. Vždyť častá motivační formule ve znění: „Jediný nepřítel, kterého musíš porazit, jsi ty sám“ je obrovská pravda. Ať už nám stojí v cestě jakákoliv překážka, vždy se dá zvládnout, pokud opravdu chceme a toužíme po jejím překonání.
Mnoho sportovců, herců, hudebníků a dalších lidí uvádí stejně jako Chrissie, že najednou byli lehcí jako pírko, jako kdyby se duše oprostila od těla, jako kdyby vše, co dělají, byla jenom ta jedna povznášející činnost, které se naplno přítomně věnovali. Tento stav je nazýván FLOW a můžete ho prožívat, pokud naplno, přítomně prožíváte činnost, která vás naplňuje a činí šťastným. Na strastiplné cestě ji silnou udržovala její touha, podpora přátel a rodiny, osobní nastavení mysli a takřka energizující báseň od Rudyarda Kiplinga – Když (na konci článku), kterou má napsanou na flašce na pití.
Dalším dějem knížky jsou místy až strastiplné cesty Chrissie během tréninku, závodění i života sama o sobě. Cesty, které ji učinily silnějším a mentálně odolnějším sportovcem, protože jí Iron Man bavil a milovala soutěžení, dokázala se vybičovat až k heroickým výkonům jako během svého čtvrtého zlatého závodu na Koně, kdy do závodu nastoupila po zranění, kdy měla popálený celý bok od silnice, kdy se vybourala na kole a pohmožděný prsní sval k tomu. Navzdory tomu se dokázala „kousnout“ a vyhrát tak Konu po čtvrté! V roce 2010 dostala Chrissie Wellingtonová ocenění v podobě Řádu britského impéria od královské rodiny, což už je známka, že jste opravdu něčeho dosáhli.
Knížka je inspirativním příběhem tvrdé práce, psychické a fyzické nezlomnosti, cílevědomosti, touhy, nadšení, lidskosti a víry v sebe sama, základní životní hodnoty jako je rodina, respekt k druhým a pevné morální zásady si z tohoto bravurního příběhu přivlastní jistě každý čtenář. Zároveň je kniha inspirací pro osobní život díky obsaženým životním hodnotám, solidárností a celkovým lidským a přátelským vykreslením světa triatlonisty. Najednou se vám zachce, abyste brzy ráno pocítili teplé paprsky havajského slunce a byli připraveni k výstřelu, kterým se odstartuje legendární Iron Man závod na Koně.
Rudyard Kipling – Když …
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,
když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,
když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“,
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: „Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi —
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!
KIPLING, Rudyard. Písně mužů. Zlín: Tisk, 1946. s. 65–66.)