Recenze knihyVýživa

Cukr náš zabiják – recenze knihy

Ondřej Klein


Tuto knihu bych bez nadsázky označil příručkou pro zdravé přežití v moderní době, kdy je stále více jídla vysoce průmyslově zpracováváno a je stále konzumováno obrovské množství cukru. Endokrinolog a autor této knihy Robert Lustig popisuje své mnohaleté zkušenosti s léčbou dětské obezity ve Spojených státech. Nemyslím si, že americké prostředí je na škodu, jelikož je v mnohém podobné tomu evropskému. Česká republika patří v žebříčku nadváhy a obezity na přední příčky v Evropě a jednou z jejích příčin je obrovské množství cukru ve stravě, který má negativní zdravotní dopady. Po přečtení této knihy už se nebudete nikdy dívat na obyčejný džus stejnýma očima a pozorně se zamyslíte nad tím, co považovat za vhodné zdroje potravy.

Lustig začíná každou kapitolu krátkým příběhem z praxe, kdy pacienty jsou většinou děti do teenagerského věku (jelikož Lustig je pediatrický endokrinolog) a troufám si říci, že nad těmito příběhy budete kroutit hlavou a říkat si, jak je toto možné. V první části knihy se seznámíte s nastavením dosavadního modelu stravování a taky proč není kalorie jako kalorie. Rozeberete si minulá a současná výživová doporučení pro USA. V minulosti USA používaly také potravinovou pyramidu, od které se však upustilo a vzorem pro doporučení stravy se stal talíř – MyPlate, ale prakticky to není nic platné, jelikož stav zůstává stále stejný. Určitě jste už někdy slyšeli, že si každý za to, jak vypadá, může sám, to bychom mohli značit termínem osobní zodpovědnosti. No jo, ale kdy je člověk natolik vyzrálý, aby mohl být osobně zodpovědný? V České republice jste dospělí v 18 letech, můžete řídit auto, konzumovat alkohol a náleží vám všechna práva a povinnosti spojené s dospělostí. Takže bychom tuto hranici mohli považovat za jakousi linii osobní zodpovědnosti. A za děti jsou tím pádem zodpovědní jejich rodiče. Rodiče jsou zodpovědní i tím, jakou potravu dětem poskytují. Pokud nemají rodiče znalosti o výživě a přejímají stravovací návyky a vzory od svých rodičů, prarodičů (jídelníček se přirozeně dědí, pokud s tím něco vědomě neuděláme) a dávají dítěti k dobru „kokína“, tak to pravděpodobně nebude mít na budoucí zdravotní stav dítěte dobrý vliv. Jistě jste zaslechli pojem hormonální regulace příjmu potravy, která je většinou silnější, než naše vůle a proto krátkodobé redukční programy v dlouhodobém měřítku nefungují. A pokud bychom měli do hry ještě vtáhnout epigenetické působení, kdy geny dítěte v prenatálním období spoluutváří chování matky, tak zjistíme, že pokud se matky v těhotenství vědomě omezují v jídle (forma nějaké diety, aby nepřibraly moc, že jo) tak dítě, které se narodí, je připraveno geneticky na nedostatek jídla. Problém je ale v tom, že žijeme ve společnosti, kde máme jídla nadbytek, proto dítě začne okamžitě všechno ukládat do tukových zásob (co kdyby už zítra toho jídla nebylo dost).

V druhé části knihy získáte cenné znalosti z fyziologie výživy a část znalostí pochytíte i z fyziologie jako takové.  Nebudu tady zabíhat do detailu, to by recenze vydala pomalu na e-book. Zjistíte, že existuje centrum sytosti a centrum hladu, dozvíte se něco o hormonech leptinu, ghrelinu a jak vlastně probíhá komunikace mezí trávicí soustavou a mozkem. No a tady se blížíme pomalu k bodu, kdy zjistíme, že obezita není úplně výsledkem většího příjmu potravy, než jejího výdeje, ale porušené funkce hormonálního systému. Ať už znáte ve svém okolí někoho, kdo zhubne velice snadno nebo zase naopak někoho, kdo se těžce nadře byť jen pro ztrátu jediného kilogramu, vinu na tom nesou opět hormony.

Jestli je závislost na jídle skutečná, nebo pouze klam je téma následujících řádků a identifikuje složky potravy, které jsou za tuto závislost zodpovědné (cukr, tuk a sůl). A tím se dostáváme k tomu, proč je rychlé občerstvení skoro až návykové (cukr, tuk a sůl). Tyto složky potravy v mozku navozují stejné pocity štěstí, jako kdybychom si například dali dávku drogy, a tím pádem působí i antistresově (kdo dneska není ve stresu, že?) Tak si toho BigMaca prostě dáte podruhý, potřetí a počtvrtý i s hranolkama. Pokud jste nevěděli, za co je zodpovědný kortizol, tak se to za chvíli dozvíte.

Stressed <=> Desserts

Přesně jak to vidíte a čtete. Čím je člověk více vystresovaný, tím má větší tendenci sahat po potravě bohaté na cukr, tuk a sůl. Což dokonale splňují dezerty (desserts), teda bez té soli, že jo. Limbický trojúhelník není další zákeřná oblast na vodní hladině jako Bermudský trojúhelník, ale jedná se o systém regulace příjmu potravy. Chronické působení inzulinu tlumí odpověď buněk na leptin, a tím pádem máme hlad, i když energeticky není potřeba doplnit další příjem.

Jak vznikají tukové zásoby, tedy tukové buňky zvané adipocyty, zjistíte v kapitole pojednávající o tuku. Počet tukových buněk je již určen v raných fázích života (vzpomínáte na epigenetické působení matky na plod?). Novější výzkumy však dokazují, že pokud nepřiměřeně snížíme energetický příjem po delší časový úsek, tak se počet tukových buněk dokáže zvýšit (Jo-Jo efekt). No a co je určující faktor pro to, jestli tuková buňka dostane „najíst“? Ano, všichni tušíte správně, je to inzulin. Rozdíl mezi podkožním a viscerálním tukem vysvětluje kapitola pojednávající o rozdílu mezi tlustým a nemocným. To je například i fenomén hubených modelek, které mají skrytou obezitu.

Metabolický syndrom je souhrnný název pro řadu onemocnění, které jsou definovány následovně:

Mezi rizikové faktory metabolického syndromu patří dle Albertiho a kolektivu (2009):

  • obvod pasu (>102 cm u mužů, >88cm u žen)
  • triglyceridy (> 1,7 mmol/l) – „tuky v krvi“
  • HDL (< 1,0 mmol/l u mužů, < 1,3 mmol/l u žen) – „dobrý cholesterol“
  • krevní tlak (> 130/85 mmHg)
  • glykémie na lačno (≥ 6,1mmol/l) – „cukr v krvi“

No, teď si říkáte, tohle je určitě něco, co rozhodně nechci. Výskyt metabolického syndromu přímo koreluje s očekávanou dobou dožití.

V dalších kapitolách se opět se vypravíte na historickou pouť do dob lovců a sběračů, abyste si osvěžili povědomí o tehdejší potravě (už zase, co :)? ). Dostanete se do ringu jako blízký divák dávného souboje Tuk vs. Sacharidy. Jistě to bude krvelačná bitva se strhujícími okamžiky, kdy bude jedna rána inzulinem střídat protiúder leptinem, ale kdo zasadí poslední ránu?

A abyste to pochopili kompletně, je potřeba se podívat na to, kdo to byl a co udělal v dnešní době tolik skloňovaný Dr. Ancel Keys, jenž vytvořil a vědecky „ohnul“ svou „Studii sedmi zemí“, z níž vzešla první výživová doporučení.

Po hltavém přečtení dalších stránek bude vaším nepřítelem číslo jedna fruktóza. Fruktóza je monosacharid (cukr), který má na rozdíl od glukózy odlišný transportní mechanismus a dokáže udělat spoustu „neplechy“. Což ostatně dopodrobna zjistíte na dalších řádcích.

Do hry opět vstupuje jedna z nejsilnějších zbraní v optimalizaci zdraví – vláknina. Již víte, že vláknina je důležitou potravou pro mikrobiom a nyní se vám dostanete vysvětlení, proč je důležitá pro boj proti obezitě, nadváze a metabolickým onemocněním.

Džus je jen dobře marketingově prodaný cukr (fruktóza).

O vlivu fyzické aktivity na hubnutí již něco víte, tedy přesně to, že neporazitelnou zbraní je adekvátní stravovací opatření v kombinaci s vytrvalostním a silovým cvičením. V kapitole o cvičení si celkem podrobně rozeberete složky energetického výdeje a biochemii cvičení.

Svižným tempem profrčíme kapitolu o vitaminech a pokusíme se najít prameny ztraceného zdraví a zastavíme se u obezitogenů. Obezitogeny jsou chemické látky, které narušují činnost hormonálního systému. Takzvaně endokrinní disruptory najdete téměř všude kolem vás. Například v kosmetice, v potravě (BPA a genistein ze sójy – mysleli jste, že sója je zdravá?). Mezi další endokrinní disruptory patří ftaláty, atrazin (forma pesticidu) nebo tributylcín (většinou se vyskytuje ve vodě).

Následující stránky se zabývají argumenty potravinářského průmyslu o neškodlivosti cukru. Autor je o několik řádku níže popírá a vyvrací. Nedávno jsem sám narazil na několik vědeckých studií o neškodlivosti cukru, ale bohužel byly financovány firmami vyrábějící slazené nápoje….

Osobní řešení je název čtvrté části knížky, kde vám Lustig poskytne rozbor některých stravovacích směrů a diet. Zjistíte, že řešením není žádná zázračná dieta nebo pilulka, ale jednoduchá změna životního stylu.

Zajímavý je návod na to, jak se vyznat v potravinářské etiketě. Návod je velice jednoduchý a to tím, že skutečné potraviny nepotřebují etiketu s výživovou hodnotou. Další stránky vás provedou doporučením, jaké potraviny ze stravy vyloučit a jaké naopak zařadit. Dostanete návod, jak přežít v restauraci a nepodlehnout návnadám proklatého smažáku s hranolkama a tatarkou. Návodem, jak změnit svoje hormonální prostředí vás provedou další stránky a pomalu už víte, jak na to!

Řešením na poli veřejného zdravotnictví v USA se zaobírá poslední část knihy. Vždyť náklady na nemoci spojené s obezitou jsou obrovské a namísto vymýšlení nových a inovativních daní by stálo za to přemýšlet, jak ušetřit na výdajích spojených s léčbou obezity. Nahlédnutí do zákulisí potravinářské lobby spojené s propagováním neškodnosti cukru je posledním tématem a řádky to jsou opravdu peprné. Uděláte si vlastní obrázek toho, jak se věci mají.

Politika je zábavní odvětví průmyslu.
Frank Zappa

Já osobně jsem byl z této knížky opravdu nadšený, když jsem ji četl. Nejen, že mi knížka dala celkem dost zajímavých vědomostí a postřehů, ale taky dokázala pospojovat různé věci dohromady. V první řadě si myslím, že to je téměř povinná četba pro všechny rodiče a prarodiče (kteří s radostí dětem ty kokína dávají a rodiče jsou pak ti zlí, kteří jim to zakazují), aby zodpovědně vychovávali své malé ratolesti. V neposlední řadě vám kniha pomůže se sebeuvědoměním a sebereflexí. Zamyslíte se nad svým životním stylem a dostanete pádné argumenty pro pozitivní změnu ve svém životě. Pokud se na to necítíte sami, najděte si podporu ve svém okolí nebo na internetu. A jestli vám můžu poradit z mých zkušeností – nebuďte na to sami. Zakončil bych tuto recenzi výňatkem s knihy a upřímným přáním, nestaňte se „cukroholiky“.

Julio je patnáctiletý Latinoameričan ze západního Texasu, který váží 160 kg. Byl nouzově letecky dopraven do San Franciska kvůli transplantaci jater, známé jako nealkoholická steatohepatitida (NASH). S cirhózou, což je porucha spojovaná se závažným alkoholismem. Alkoholu se sice ještě nikdy nedotkl, zato vypil nejméně dva litry Coca-Coly každý den od chvíle, kdy byl dost velký na to, aby dosáhl do ledničky. Juliova transplantace byla úspěšná a o dva týdny později byl z nemocnice propuštěn. Propuštěn byl s doporučením, aby zhubnul, přestal pít limonády a zlepšil své stravování. O rok později přišel Julio na kontrolu na Kalifornskou univerzitu v San Francisku. Jeho strava se nezměnila, pití limonád pokračuje, hmotnost se nesnížila a ultrazvuk ukazuje tuk uložený v jeho nových játrech.“ (Lustig, 2015, s. 157)

 

Literatura:

Alberti, K. G. M. M., Eckel, R. H., Grundy, S. M., Zimmet, P. Z., Cleeman, J. I., Donato, K. A., … Smith, S. C. (2009). Harmonizing the Metabolic Syndrome A Joint Interim Statement of the International Diabetes Federation Task Force on Epidemiology and Prevention; National Heart, Lung, and Blood Institute; American Heart Association; World Heart Federation; International Atherosclerosis Society; and International Association for the Study of Obesity. Circulation, 120(16), 1640–1645. https://doi.org/10.1161/CIRCULATIONAHA.109.192644

Lustig, R. H. (2015). Cukr – náš zabiják. Brno: CPress.

 

 

 

 

 

Comments

comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *